5. června 2025 se konalo poslední představení Ibsenova dramatu Peer Gynt - ovšem tentokrát s velmi alternativním pojetím. Šlo o čtvrtou absolventskou inscenaci studujících Katedry činoherního divadla DAMU pod režijní taktovkou Jolanty Lipkové a dramaturgyně Veroniky Markové. Představení vzniklo díky inspiraci dílem filozofa Zygmunda Baumana, který se ve svých úvahách zabýval tím, co vytváří osobnost člověka. Drama bylo v mnohých úpravách nesčetněkrát inscenováno a nabízí každému tvůrčímu týmu velkou svobodu v nalézání vlastních témat a způsobu jejich vyjádření, a skýtá tak široké možnosti pohybovat se mezi realitou a mytickými světy - ale ještě nikdy nebylo uvedeno s takovou nadsázkou s přídomkem muzikál.
V sále se šeří a představení začíná známou hudbou, kterou následují neméně známá slova:
Měsíčku na nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí.
Po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí…
… opravdu jsme na představení Peer Gynt nebo je změna programu a my jsme na Rusalce? Teprve další texty nás přesvědčují, že jsme na správném představení. Dílo s velmi upraveným původním textem začíná.
V Peeru Gyntovi se postavy - stejně tak jako my - ocitají na křižovatce a hledají naději v existující správnou cestu. Peer je odrazem současné mladé generace, která může zdánlivě dosáhnout čehokoli, ale velmi se bojí ztráty jiné příležitosti. Hra přelévá původní děj do dnešního světa. Hlavní hrdina zapomíná na svou identitu, podléhá svodům požitkářství, naráží na realitu a ztrácí se ve vlastních iluzích. „Kdo jsi, Peere? -Já jsem já, snílek či lhář, který se zamýšlí nad smyslem života. -Však my si zasloužíme lepší osud, tisíckrát lepší, než byl dosud. -Jen dočkej času, však já přece - a všem to tady bude známo - dokážu ještě velké věci“.
Mladý fantasta a dobrodruh Peer Gynt se dozví, že dívka, kterou si chtěl vzít, se právě vdává, a rozhodne se sňatek překazit. Na svatbě se potkává se Solveig, které není lhostejný. Peer svou bývalou nápadnici Ingrid unese do hor, avšak druhý den jí posílá zpět k ženichovi. Mezitím v horách dovádí se salašnicemi a potkává se s králem trollů, který mu nabízí vládu nad jeho říší. Peer se nakonec vrací domů, kde ho čeká matka a Solveig. Zanedlouho se setkává s ženou s ohyzdným klukem, která mu připomíná minulý hřích.
Jako „pán prostředních let“ dosáhne významného společenského postavení - je rejdařem, obchodníkem, světoobčanem. Loď, na které má Peer namířeno zpět do Norska, ztroskotá, a Peer je zachráněn Neznámým pasažérem. Při setkání s Knoflíkářem, Králem trollů a Hubeným si uvědomuje své sobectví, polovičatost či hříchy, a také plytkost svého dosavadního života. V okamžiku tohoto poznání se Peer rozhodne pro návrat do rodného kraje, hradu, který vystavěl, k ženě, která je mu ztělesněním matky, manželky a nevinnosti - k Solveig.
Po vizuální stránce scéna byla velice skromná, studenti si prakticky vystačili s vyvýšenými prvky, šikminou, kartonovými krabicemi a kouřostrojem, který sloužil k navození potřebné atmosféry. Mladého povaleče, lháře a výtržníka Peera si zahrál Vojtěch Franců, který si svou roli užíval a odvedl velmi přesvědčivý výkon. Pro mě zajímavou postavou byla role Knoflíkáře v podání Viktorie Hrachovcové, která se mi v zajímavém kostýmu a svým hereckým projevem velice líbila. Zkrátka byl to příběh o rozhodování mezi možností, ať už jde o úspěch, mezilidské vztahy nebo důvěru v sebe samého, kde hlavní hrdina zapomíná na svou identitu a ztrácí se ve vlastních iluzích.
Mé velké sympatie (a koneckonců i publika) si získala Iveta Hlubučková jako Solveig. Myslím, že tato budoucí herečka má velký potenciál. Po herecké stránce nemám, co bych postavě vytknula. Naopak ve velice odvážených kostýmech a svůdným tancem se předvedly salašnice, s kterými Peer dováděl v horách. Trollové zase zaujali v hliněných maskách, a působili tak jako mimozemské bytosti. Role Neznámého pasažéra v podání Jana Roháče mně připadala jako z jiného světa. Jeho rukavicová čepice působila neuvěřitelným dojmem. Jím ztvárněná další postava Hubeného mi tak trošku připomínala postavu z filmu Addams´ Family.
Na představení jsem se bavila, neboť obsahovalo mnoho komických prvků nebo situací a tím, že se jednalo o derniéru, herci si jej různě upravovali po svém a neplánovaně vstupovali a zasahovali do děje. Divák, který ale toto představení neměl možnost vidět dříve, se mohl jen domnívat, co je součástí hry a co ne. Studenti zanechali v představení mnoho své pozitivní energie. Pokud by se představení hrálo i v budoucnu, doporučila bych ho starším žákům základních i středních škol. Ráda bych vyzdvihla práci se světlem, která neuvěřitelně podtrhovala danou atmosféru a hezky se propojila s dějem. Co se týče hudby, nevím, jestli dílo nazvat muzikálem - spíše bych ho označila za komedii s několika písněmi - ale skladby působily chytlavě, myslím si, že k danému dílu docela dobře pasovaly.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
