Co se vám vybaví při slově Pomáda? Časové období, film s Johnem Travoltou a Oliviou Newton-John, nebo prostě jen gel do vlasů a vousů? Ať je to co chce, do vašeho rejstříku brzo přibude slovo muzikál, pokud se na něj vypravíte. Muzikál, který se ze svého původního stanoviště v GoJa Music Hall momentálně přesunul do Divadla Kalich (prvně v ČR jsme ho mohli vidět už v roce 1999) měl premiéru 6. září a publikum ho podle ovací přijalo velmi dobře. Dobrý začátek v roce, kdy představení slaví 40. let od svého prvního uvedení na newyorské Broadwayi!
Veronika Pacasová: "Pomáda je odpočinkovým muzikálem, nabitým energií pro dobrou náladu"
Balónky rozmístěné před vstupem do divadla, růžové plakáty s nápisem Pomáda a s černou siluetou postavy v pohybu... Tak byli uvítáni premiéroví návštevníci muzikálu. V zákulisí mezitím napětí houstlo jak u účinkujících, tak i u inscenačního týmu. Přátelé a příbuzní drželi svým známým pěsti a všichni dohromady odpočítávali minuty do sedmé hodiny večerní, kdy představení mělo začít. Vy se teď také usaďte a přečtěte si dojmy dvou redaktorek, které pro vás premiéru z hlediště sledovaly.
Film Pomáda - autorů hudby, libreta a textů písní Jima Jacobse a Warrena Caseyho z roku 1978 je celosvětově známý. Čím si film získal takovou popularitu? Určitě hereckým obsazením, taneční a hudební složkou. Film sází na vtip, melodie. Přestože má lacinou zápletku (nemyslím to špatně), film si diváky získal možná i právě proto, že je prostě „jednoduchý“, ale přesto velmi lákavý díky jeho zmíněným esům v rukávu.
A na ty vsadilo i Divadlo Kalich. Pro mnohé bude nezvyk, slyšet známou melodii v češtině, do níž ji přeložil Adam Novák a přebásnil Eduard Krečmar, ale to je asi největší znatelná změna. Muzikál je samozřejmě v mnoha ohledech velmi podobný filmu, a tak si jeho fanoušci přijdou na své. Muzikál ale mnohé přidává, protože je delší než film, a tak se kromě oblíbených replik postav dočkáte i nových vtípků a scén.
Velký podíl na představení má Ján Ďurovčík, který se role režiséra a choreografa představení zhostil skvěle (utvářel také světelný design). Ačkoli by mnohý nevěřil v úspěch hodně tanečního muzikálu na poměrně malé scéně Divadla Kalich, choreografie přesto leckdy berou dech. Uspořádání scény Martina Černého nepůsobí stísněným dojmem, i přesto, že na jevišti je kolikrát přítomno celé obsazení.
Pomáda je muzikál z padesátých let odehrávající se v USA. A o místě a času rozhodně nezapochybujete. Vše je dotaženo k dokonalosti. Rekvizity, kostýmy Zuzany Strakové, image herců (která mnohé z nich velmi změnila).
Herecké, pěvecké a taneční výkony protagonistů jsou na opravdu dobré úrovni. Ať už se jedná o skvělého Dannyho Přemysla Pálka (který diváky stále rozesmával svým pro postavu typickým chvástavým chováním, nebo hláškami typu „To je výživný“), nebo jde o představitele dívčího či chlapeckého „klubu“, či ostatní sólisty, company samozřejmě nejde vynechat.
Každá sólová postava je svým způsobem zajímavá a nabízí herci možnost předvést se a pohrát si s detaily svého charakteru. A to se povedlo na výbornou, každá postava má i své atributy. Rizzo žvýká, s nikým se nemazlí, Frenchy se zase ustavičně směje a je ztřeštěná. A Sandy je jaksepatří nesmělá, dětská a tamních mravů neznalá.
Pánská sekce se má také čím chlubit. Například Doody zase dokáže pobavit svým nepovedeným hraním na kytaru a falešným zpěvem, Vince Fontaine - nová postava oproti filmu, vás také nenechá chladným (vyskakuje dokonce z cizích skříní).
První polovina představení je delší a více taneční, druhá se už méně soustřeďuje na tanec. Pěvecké výkony byly všechny povedené, účinkující ze sebe zkrátka ten večer vydávali vše. Z účinkujících musím vyzdvihnout kromě Přemysla Pálka ještě Michaelu Doubravovou, Honzu Kříže a Davida Gránského.
Děkovačka byla velmi bouřlivá, stejně jako nadšené ovace přítomných při téměř každém závěru písně, leckdy i při písni. Pod názvem muzikálu se skrývá „pot, krev a slzy“ účinkujících protagonistů, kteří byli všichni do jednoho výborní. Tak neváhejte a jděte se podívat. Dřív, než Dannymu dojde pomáda a odtancuje zase dál.
Janina Svobodová: "Není hlavní, kdo vyhraje tuhle metu, hlavní je, co je na parketu…"
Vydechuji po premiéře muzikálu Pomáda.
Můj tep je určitě i mimo divadlo vysoký.
Jsem fanynkou hlavně muzikálů hodně tanečních, láskyplných, s krásnými děvčaty a hochy, inspirujícími můj vlastní život. Proto já osobně v Praze upřednostňuji za poslední rok muzikál Děti ráje, Osmý světadíl a nyní i Pomádu.
Mají mnoho společného. Vypadají pro někoho prostoduše, obyčejně, „nic nového“, ale pro mne je opak pravdou. Taneční a estetické nadšence, jakým jsem já, nenechávají v klidu, zvedají ze sedadel, provokují přinejmenším, co dovoluje bonton, k podupávání a tleskání do rytmu.
Premiéra Pomády byla jedním slovem úžasná.
Jestli dalším představením, jak to tak bývá po premiéře, bude vše ještě gradovat, bude možná muset Divadlo Kalich nechat posoudit statiky, zda je vše s jeho statikou v pořádku. Protože toto divadlo, kromě výborných činoher a několika dalších muzikálů, získalo další pecku do svého repertoáru, která „bourá“ zdi.
Mezi diváky se kromě mnoha celebrit objevila a konkurenci přišla zdravě podpořit i herečka Bára Munzarová, pro kterou je Divadlo Kalich jednou z domovských scén. Obě máme rády tanec. Obě jsme si „zamlada“ spolu hopsly rokenrol v jednom vystoupení. Obě jsme věděly, proč jsme právě 6. září tam, kde jsme byly. Čekaly jsme něco…něco… Ale toto? Toto se nevidí každý den.
Moje očekávání bylo naplněno a myslím, že Bářino a mnohých dalších také.
Redaktorka Veronika vám to jistě věcně vylíčila do podrobností. A tak já se tentokráte připojuji jenom pár větami, aby se náš server nerozplynul v samých superlativech, jak je mým zvykem. Jednu mrzutost si ale hned na začátku neodpustím. I vy se určitě divíte, jak to, že články o premiéře Pomády nezdobí fotografie z představení, jak jste na to zvyklí. Našemu fotografovi totiž tentokrát nebylo umožněno fotografovat. V tomto případě je to pro veřejnost škoda, protože naše pochvaly mohly být ještě korunovány kvalitními fotografiemi, které si troufnu říci, že české muzikály vždy ještě více rozzáří bez nároku na jakoukoliv odměnu fotografovi nebo redaktorkám. Doufejme, že tento stav se brzy změní.
Z obrovského množství zájemců o roli v konkurzech byli vybráni ti nejlepší z nejlepších, kteří stíhají i další angažmá, přesto, že při zkouškách museli podávat stoprocentní výkon.
Pod vedením zkušeného režiséra a choreografa v jedné osobě Jána Ďurovčíka a producenta Michala Kocourka, a asi stejně kvalitně fungujícím realizačnímu týmu, se Pomáda zařadila mezi důstojné oslavence 40. narozenin tohoto celosvětově uznávaného díla.
Zpočátku mě mrzelo, že Pomáda nezískala větší pódium ve větším kulturním stánku. Neuměla jsem si představit, že se prostě tolik herců, zpěváků a taneční energie vejde na menší scénu, jakou Kalich je, i když jsem znala Osmý světadíl, a to byla velká paráda na stejném plácku.
Ale hned po prvním obraze, odehrávajícím se v patrových kulisách a po prvním tanečním čísle, jsem změnila názor. Stejně tak jsem přehodnocovala během představení svůj pohled na hlavní hrdinku Nelu Pociskovou, která se mi zpočátku zdála nevýrazná, až moc skromná a mdlá, ale to jenom do přestávky. Po ní to Sandy rozjela na plné obrátky tanečně (například ve scéně na prodloužené), stejně jako v sólových výstupech. I u ostatních byly sólové písničky zazpívány s citem a na jejich "dopečení" mimo nervozitu premiéry jsem fakt zvědavá.
Pobavily nás mnohé vtipné scény a verši doprovázené notoricky známé filmové situace. Všimla jsem si, jak netradičně byly řešeny i změny scén a kulis přímo před zraky diváků - točnou a tmou na jevišti a světly do jeviště, do diváků, do jejich očí, které dychtily po dalších překvapeních. Toužím si alespoň z blízka prohlédnout holčičí šaty přála bych si znát značku pomády na vlasy, kterou hoši používají, a která z nich udělala nepřehlédnutelné hezouny.
Nemohu nezmínit fakt hezouna, (kromě všech ostatních, abych se nedotkla jejich ega) herce Petra Šudomu. Je mi totiž v těchto chvílích mému srdci nejbližší, neboť jsem s ním strávila krásné letošní léto. Léto v Jižních Čechách na Hluboké, kde Petr ve světové premiéře muzikálu Casanova hrál kromě company i roli Markýze, hraběte Branického. O tomto muzikálu, který je různými specifiky z úplně jiného soudku než Pomáda, si můžete přečíst na našem serveru Musicalnet, který byl jedním z jeho mediálních partnerů. Prostě jsem si tentokráte Petra jako napomádovaného Sonnyho dostatečně vychutnala a uvědomila jsem si přitom, jaká je herectví různorodé a jak talentovaní mladí herci jsou okolo nás.
Chtělo by se mi psát o každém, koho jsem na premiéře viděla. Každému udělovat hvězdičky, jako jim je uděloval autor profesionálně vyvedeného růžového programu plného fotografií, který se určitě po představení stane i pro vás cenou relikvií.
Mám-li přeci jenom pojmenovat třešničky na pomádovém dortu, pak jsou to pro mne z premiérového obsazení: Nela Pocisková, Michaela Doubravová, Tomáš Savka, Zbyněk Fric, a z compeny tanečně vynikající Peter Dolinajec. Ale sladcí byli nakonec všichni.
Chtělo by se mi psát o všem, co se asi odehrávalo v nitru většiny diváků, kteří oceňovali dlouhým potleskem každou písničku už během představení a neznali konce potlesku ve stoje na závěrečné smršti hitů při děkovačce.
Do realizačního týmu vzkazuji: „Vyndejte z hlediště sedadla! Nechte nás vaši Pomádu protančit s vámi! Pusťte mezi nás vaše vizážistky, chceme být také hezouni jako vy! Chceme také okolo sebe roztočit sukně a ukázat zapálená lýtka…
Pomádovci, nalévám vám do vašeho kalichu čistého vína – pro mne jste byli zatím tím nejsladším pozdním sběrem letošního pražského muzikálového léta. Vypijte si tuto příjemnost až do dna. Zasloužíte si ji.
Komentáře k článku