Věřili byste, že i tanec můžeme mít svůj svátek? V Plzni k tomuto svátku dala podnět před dvěma lety choreografka a tanečnice Petra Parvoničová. Její projekt Mezinárodní víkend tance se tak stal součástí oslav Mezinárodního dne tance připadajícího již třicet jedna let na 29. duben. Letošní čtyřdenní maraton se odehrával na několika scénách. Vystřídali se na nich a zúčastnili se ho fanoušci muzikálových představení, členové taneční školy Dance Center Eagle, ve které je Petra lektorkou, zahraniční taneční hosté, nadšenci pro taneční show, workshopy i netradiční způsoby pojetí tance a pohybu jako takového, rodiče, kamarádi… Zkrátka ti, pro koho je tanec srdeční záležitostí.
Všichni, kdo víme, o co šlo, můžeme nyní plni dojmů, hluboko smeknout před organizátory i účinkujícími. Z dlouhé řady obětavých vypichuji Zdeňka Eliáše, se kterým jsem se měla možnost osobně setkat a který mi poskytl pro vás důležité informace. Společně s ním vás tedy odkazuji na stránky, které vám mohou dát ještě více nahlédnout do útrob této výjimečné akce formou článků i videí, neboť já osobně jsem měla možnost být v Plzni jenom na pár hodin. Jedná se o internetové stránky www.facebook.com/MezinárodniVikendTance a oficiální stránky Petry Parvoničové nebo Aleše Kohouta.
Zakladatelkou a duší projektu je již výše zmíněná choreografka, tanečnice a báječná mladá ženská Petra Parvoničová. Pro mne je Péťa královnou pohybu, komunikace, přátelství, spolehlivosti, píle, skromnosti a mnoha dalších vzácných vlastností, kterých je na světě jako šafránu. Já osobně bych si přála být květinou v jejích vlasech na premiérách, tkaničkou v jejích botách, zrcadlem na tréninku, nápadem v její hlavě, slovem vysloveným jejími ústy…
Myslím, že těmito větami by mohl můj článek, připomínající kromě jiného i výjimečného člověka, skončit. Byl by skromný jako je sama Péťa, a přesto by vyjádřil vše, jako to dokážou Petřiny choreografie, rozhovory, její oči i pohyby těla. Měla jsem příležitost, stát několikráte v její bezprostřední blízkosti a uvědomuji si, jaká se okolo ní rozprostírá síla. Máte-li potřebu tomuto uvěřit, a také to prověřit, bylo by nejlepší podívat na nějaké „dílo“, pod kterým je Petra podepsaná. A pokud jste neměli dosud příležitost a čest, můj příspěvek vás, doufám, alespoň do začátku naladí.
S Petřinými nápady jsem se setkala poprvé na podzim 2011 v muzikálu Michala Davida Děti ráje. To jsem ještě zdaleka netušila, kdo je jeho choreografkou. Zato Petra už v té době měla za sebou nespočet tanečních aktivit. Od jara 2012 začalo být moje poznávání Petry intenzivnější. Na konkurzu do muzikálu Casanova na Hluboké mi ještě stále nedocházelo, na kolik ta malá blondýnka s šálou okolo krku obohatí můj život, moje taneční sny a skromné taneční praktiky. Následovaly zkoušky Casanovy a dvacet letních představení na nádvoří zámku Hluboká, plných neotřelých, nádherných a vtipných choreografií. Petra je dokázala svým lidsky upřímným a psychologickým talentem naučit dokonce i neprofesionály a proměnila tak jejich píli a nadšení v pohyb lahodný oku i duši. V březnu 2013 přišla zpráva, že se Casanova bude hrát i v Praze na Broadway a Petra u toho nebude chybět. Pro mne a další její fanoušky tak vznikne příležitost moci, kromě jiného, pozorovat a posuzovat dva muzikály v různých obsazeních a s pozměněnými choreografiemi stejné choreografky.
A jak to tedy bylo s tím víkendem 26. - 29. dubna 2013 od začátku?
Dostala se ke mně výzva: „pojeď… kdo už jiný z našeho týmu, než ty, plná tanečních snů a představ…“ Zásadní součástí Mezinárodního víkendu tance bylo uvedení autorského muzikálu Aleše Kohouta Odsouzená Atlantida, majícího premiéru v pátečních večerních hodinách. Představení probíhalo v netradičním objektu, na pohled připomínajícím opuštěné skladiště. Prostory bývalé papírny v Plzni, zrekonstruované na kulturní centrum na Slovanech, podtrhly svou surovostí a nekonvenčností obsah muzikálového děje.
Aleš Kohout v roli režiséra, autora hudby i libreta, a v neposlední řadě výborného herce a tanečníka, se nechal inspirovat biblickým příběhem o Sodomě a Gomoře. Jeho scénářem se prolínají věčně se světem opakující souboje lásky, nenávisti, myšlenky osudovosti, pýchy, hříchů a obětavosti. Neméně důležitým srdcem a duší muzikálu byla vedle Aleše choreografka Petra Parvoničová. Oba tito charizmatičtí lidé dokázali strhnout k obdivuhodným výkonům jak sólové herce, tak členky Dance Center Eagle, tvořící company.
Moje poznámky, vznikající jako vždy autenticky během představení, obsahovaly v různých podobách kladné hodnocení herců, tanečníků a zpěváků, hudby a scény, v protikladu práce light designu, ve finále realizovaným osvětlovači a práci zvukaře. Ten se musel protentokráte potýkat s netypicky zvukařským prostředím, tvořeným jakýmsi velkým stanem, umístěným ve velké hale bývalé papírny. V jeho prázdných prostorách působil zvuk v odpoledním zkouškovém čase jinou kulisu, než tomu bylo večer v prostoru přeplněném diváky. Také času na zkoušení nebylo tolik, kolik by si společně herci se zvukařem přáli a potřebovali. Proto bohužel docházelo k chybám, které představení poznamenaly.
Naštěstí připomínky k doladění zvuku, vznesené během přestávky, padly opravdu na úrodnou půdu. Doprovázející hudba přestala přehlušovat kvalitní živý zpěv, slovům začalo být rozumět a porty byly vyjížděny včas. I světla zepředu a štychy přidaly, takže jsme my, diváci, mohli konečně pohlédnout do očí všem umělcům - nejen vidět hluboký stín při světlech přímo nad scénou. A tak nakonec i po technické stránce vyšel záměr mladého autora namíchat hudbu, ve které jsme si každý našel „to svoje“, v několika podobách od rockové opery, přes modernu a pop až k poklidné romantice. Jako doprovod mne potěšil výběr sólového klavíru, i když neživého, stejně jako zpěv ptáků a další zvukové efekty.
Co se týče scény, zaujalo mne několik výborných nápadů, které výstižně dotvořily dramatičnost děje. Patří mezi ně například projekce, vyřešení příchodů herců na scénu ze stran jeviště, závěrečná scéna se svíčkami, využití stroboskopu a další. Také efekty světel byly použity nejenom klasicky, jako zdůraznění nejpůsobivějších míst na scéně, ale i jako světla do diváků nebo efekt stínového divadla. V malém prostoru na jevišti působilo nevšedně i světlo pouštěné přes dým, které mnohdy tvořilo až „svatozář“.
V této svatozáři s pochvalou zazářily kostýmy Marcely Siebenbürgerové a Oldřicha Vojta. Já osobně, ženská fandící oblékání, kombinování prvků a celkové vizáži člověka, mohu říci, že zdánlivé maličkosti, jako například rozparky, široké sukně a kalhoty, stuhy, rukavičky, díry na punčocháčích, či velké výstřihy, daly několikeré možnosti využití v nuancích choreografie a dramatičnosti. O něco chuději na mne zapůsobil růžový kostým role Lásky v první polovině představení, který byl prý takto ušitý na přání samotné představitelky Marcely Puldové. Zcela jinak působil její krásný vzdušný bílý kostým z druhé poloviny představení, který svou vznešeností a lehkostí úspěšně konkuroval ostatním a Marcelka v něm nabyla na kráse.
Za zmínku určitě stojí i barevné sjednocení ženských šatů a prvků na mužských kostýmech. Nepřehlédla jsem ani preciznost sladění barvy šatů dívek a barev nehtů na jejich rukou. Vy si můžete na našich fotografiích všimnout, že dámy sólistky i v company a role Osudu měly nádherné malování v obličejích. Od obličejů bych ráda přešla k samotným hercům a tanečníkům. Předpokládám, že dílem společným choreografky Petry a režiséra Aleše i dalších účinkujících, byly naprosto přesvědčivé výrazy v očích a napětí v těle až do konečků prstů…
Hlasové výkony také ode mne dostávají pochvalu. Zaujala mne v tomto směru představitelka role Nenávisti - Vendula Rozínková, která byla nepřehlédnutelná i stran černého koženého kostýmu a „špičatých vlasů“. O něco zajímavěji než druzí se projevili v roli Nestoudnosti Denisa Klementová, jako Achrimis - Šárka Venclová, jako Ketibius - Lukáš Ondruš, Aleš Kohout jako Keselbius a Marcela Puldová jako Láska (především ve druhé polovině představení). Tanečně mne doslova přibyli do židle v roli Osudu - Dávid Černák, v těsném závěsu Aleš Kohout, Vendula Rozínková, Lukáš Ondruš a v roli Pomsty Jitka Cafourková.
Vlastně jsem nechtěla ani jednotlivě jmenovat, a tak přidávám opomenutá jména sólistů Martina Hubeňáka v roli Tenachriuse a Evu Herzánovou v roli Pýchy. Jsem si totiž jista, že každý z účinkujících tohoto večera předvedl to nejlepší, co se na premiéře dalo. Co jeho tělo, hlas a hlava dokázaly, ať už byl hercem, tanečníkem, členem muzikálového souboru DJKT Plzeň, studentem umělecké školy či ochotníkem. Na závěr jsem si nechala poklonu vše dotvářejícím výjimečným výkonům taneční company – členek Dance Center Eagle. S ostatními si v ní ten večer zatančila i sama choreografka muzikálu, jejíž talent má jednoznačně zatím nikde nekončící hranice.
A co říci závěrem? Přijďte se někdy podívat na choreografie Petry Parvoničové. Přijeďte si s ní někdy zatančit. Petra vám vysvětlí, že nejde o to, zvládnout vše precizně, ale o to, zkusit to. Ukáže vám, jak můžete výrazem v tanci udělat ze sebe jedinečného člověka a jak se můžeme jeden od druhého učit. Přijďte do Plzně nebo do jiného města naší republiky na muzikály. A to si pište, že se vám začnou zapalovat lýtka! Ovšem míněno pouze tanečně! Já jsem toho živým důkazem.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku