Musicalnet.cz

Představení Merlin: Zrození rozhodně nepatří do žánru muzikálů. Recenzi vám však na našich stránkách přinášíme z několika důvodů. Jednak v tomto podivuhodném kousku hrají naši oblíbenci z jiných představení, které muzikály jsou, a na našem serveru pravidelně sledujeme jejich dalších počiny na uměleckém nebi. Za druhé představení Merlin: Zrození je určeno náročnějším divákům, kteří jsou ochotni ponořit se do složitějšího děje a libují si v metaforách a symbolice. Máte-li tedy rádi tajemno, pomezí snu a reality, kde čas ztrácí na významu, jistě si v představení najdete „to své“.

Autor představení německý dramatik Tankred Dorst se velmi volně nechal inspirovat artušovskými legendami. Na jejich pozadí hledá samou podstatu člověka a klade si otázku, je-li ještě v dnešní době a přetechnizovaném světě možné rozpoznat rozdíl mezi dobrem a zlem, jak a čím platíme za hříchy spáchané na našich dětech či ideálech.

Děj začíná na nádražním nástupišti, které můžeme vidět opravdu kdekoliv. Autor nám tak namíchal koktejl různých povah a charakterů, které by se v těchto kombinacích v běžném životě mohli jinde jen těžko potkat. Každý účinkující má několik rolí. Všichni jsou po celou dobu oblečeni do civilních šatů, do svých postav se převtělují zevnitř, pouze hereckým projevem. Vše stojí na symbolice a představivosti diváka.

Stejným způsobem se v představení pracuje i se všemi rekvizitami a kulisami. Výhybka poslouží coby kámen, ve kterém je uvězněn bájný meč Excalibur, jednoduchým přemísťováním nádražních laviček se symbolicky mění i prostředí, ve kterém se odehrávají jednotlivé obrazy. Scéně dominuje velké kolejiště, které jedním koncem míří proti divákům a na druhé straně končí trochu nelogicky ve zdi. I to má však svůj význam, neboť zeď se v určité chvíli otevře a kolejnice pojednou ústí do nekonečné černé díry…

Čím víc nad představením přemýšlím, tím víc v něm nacházím skrytých souvislostí a dalších a dalších rovin. Ztvárnit role takovýmto způsobem je pro herce jistě velmi náročné a vyžaduje to jejich plnou koncentraci a nasazení. Tím, jak herci přetvářejí děj „zevnitř“, jsou plní vnitřních emocí, na povrchu se toho zdánlivě až tolik neděje… Všechno stojí na vnitřním pnutí všech jednajících osob. A to se režiséru Dodo Gombárovi podařilo vskutku mistrovsky.

Všichni účinkující to pochopili a prostě "to tam je". V představení je například hodně scén, kdy všichni herci dlouhé minuty nehnutě sedí a „jen“ se dívají na dvě jednající osoby. Možná by se mohlo zdát, že to musí být jednotvárné, ale tady to naopak neuvěřitelně hraje! Divák je napjatý a udrží pozornost právě proto, že tu pozornost drží všichni herci na jevišti. Je to takový malý koncert emocí, neuvěřitelně to vnitřně jiskří. V představení není hluché místo, vše je dokonale promyšleno a všechno do sebe zapadá. A tak, ačkoli představení trvá i s přestávkou skoro čtyři hodiny, vnímavý divák nemá šanci se ani chvilku nudit.

Kouzelníka Merlina ztvárnil bezkonkurenčním způsobem Csongor Kassai. Ve vytahaném tílku a plandajících teplácích dokáže zahrát novorozeně takovým způsobem, že se divákům až zatají dech, aby se za nedlouho ve stejném kostýmu stal věhlasným a moudrým kouzelníkem na dvoře krále Artuše. Svým hereckým mistrovstvím dokáže svůj vnitřní boj s ďáblem přenést i na diváky, a vyvolat tak zásadní otázky o smyslu lidského bytí. Velkou pochvalu si Csongor zaslouží i za stále se zlepšující češtinu.

Ďábla, tajemného otce Merlina ztvárnil vynikajícím způsobem Robert Jašków. Ďábel vstupuje do děje přímo z hlediště, z řad diváků, má na sobě civilní kabát, člověka až zamrazí, že vypadá jako kdokoliv z nás. Merlinovi je nejen otcem, ale věčným pokušitelem a provokující opozicí. Ani na okamžik nenechá Merlina či diváky v klidu.

Rovněž Kamil Halbich v roli krále Artuše si zaslouží velkou pochvalu. Jeho proměna z obyčejného cestujícího do role vládce je vskutku obdivuhodná. Artuš dlouho nemůže uvěřit, že právě on má být tím vyvoleným, a cítí především velkou odpovědnost s tou úlohou spojenou. (Nemohu si odpoustit poznámku: kdyby tak na tom byli naši politici, to by svět vypadal úplně jinak…) Artušova proměna ve vladaře je velmi nápaditě znázorněna pouhým obrácením jeho saka s lesklou podšívkou naruby. Opět se musím sklonit před uměním režiséra s tak minimálními prostředky ztvárnit velké a zásadní věci.

Královnu Ginevru ztvárňuje Petra Hřebíčková, jejíž herecké kvality si Dodo Gombár prověřil již v Horáčkově a Hapkově Kudykamovi, na scéně Státní opery. Ginevra je mnohotvárná a rozporuplná osobnost, která se potácí mezi ctností ženy vladaře a tím, co jí velí její srdce – láskou k rytíři Lancelotovi. Její láska zůstává nenaplněna a Lancelota dohání až k šílenství. Příběh této dvojice však autor zpracoval velmi volně, zajímavým způsobem značně odlišným od původní předlohy.

Rytíře Lancelota hraje vynikající Kristýna Frejová (mimochodem dcera Věry Galatíkové a Ladislava Freje). Na začátku příběhu člověku vůbec nedojde, že Lancelota hraje žena, protože Lancelot se zpočátku příliš neprojevuje… teprve postupně se divákovi odkrývá… Lancelot v podání Kristýny Frejové je tak zvláštní, jiný, vybočující, provokující, ale při tom plný citu, nenaplněné lásky až za hranici šílenství… Obdivuhodný nápad obsadit tuto roli ženou a skvělý herecký výkon Kristýny Frejové.

Další mužskou rolí obsazenou ženou je postava Sira Mordreda v podání Zuzany Onufrákové. I zde je patrný jistý režisérův záměr a důvod pro tento krok. Postavě Mordreda to dodává mnohotvárnost, rafinovanost a další roviny, které by figura nikdy nemohla být, kdyby ji hrál muž. Navenek je to usmolený úředníček s ošoupanou aktovkou, kterým cloumají emoce a nenaplněné touhy po hledání smyslu života, po dobru a vyšších ideálech. Zpočátku touží po kráse a lásce, stále volá anděla, který ovšem nepřichází, přesněji kterého momentálně není schopen vidět ani slyšet, ačkoli tuší, že musí být nadosah. Ztrácí víru a stává se z něj podlá kreatura schopná všeho. Od Zuzany Onufrákové obdivuhodný a věrohodný herecký výkon.

Další velmi zdařile propracovanou a zahranou postavou představení je Parzival v podání Patrika Děrgela. Zdravotně postižený synek, nezdravě chráněný před nástrahami okolního světa svou matkou, si pojednou začne uvědomovat, že se musí sám postavit na vlastní nohy a vyráží se zdviženou korouhví za svými zkreslenými ideály hlava nehlava. Nad tím, co na své cestě prožívá a co svým chováním způsobuje, se divákovi musí tajit dech a rovněž tak nad Patrikovým hereckým výkonem. Jeho zoufalý křik v závěru představení: „Co mám změnit?! Já tomu nerozumím… Co mám změnit?!!!“ mi zní v uších ještě teď.

Trochu vybočující a odlišná, ale o to zajímavější je v ději postava Smrti. Hraje ji exotická Linda Fernandez Saez. „Jiná“ je už fyziognomicky, barvou pleti, svou kudrnatou hřívou. Je všudypřítomná, od začátku nenápadně zamíchaná na peróně v davu a prolíná se všemi obrazy. Vůbec není krutá, své potenciální oběti láskyplně objímá. Na konci představení opět nastupuje do vagónu a splývá s ostatními. A Merlin, stojící nade vším, nad časem, nad všemi ději, je odtlačí po kolejnici do mnohoznačné obrovské černé díry… Člověk ze smrti v podání Lindy Fernandez Saez nemá strach, ale na druhou stranu ho nenechá ani minutu v klidu. Je mrazivě přítomná.

Říká se, že není malých rolí. U tohoto představení to platí dvojnásob. Za zmínku stojí role slepého zpěváka, kterého ztvárnil Ondřej Ruml. U něho jsme zvyklí, že v jiných představeních (Kudykam – hlavní role Martina, Johanka z Arku – Raimond) má více prostoru. Ondřej ho má vlastně dostatek i zde, ale trochu jinak, než by člověk čekal.

Už tím – nejen svou výškou a vlastně barvami kostýmu trochu vybočuje z řady. Většinu času představení stojí nebo sedí a "dívá se" na svět přes své černé brýle. Vnímá všechno kolem sebe, ovšem ne očima, ale vnitřně, což se na první pohled nijak neprojevuje. A pak, náhle, v reakci na děj začne zpívat, najednou se cosi vyvalí z hlubin na povrch, a je to krásné až k pláči… O čem zpívá, je díky latině zahaleno trochu tajemstvím… V každém případě i Ondřej Ruml, ač původně neherec, touto náročnou rolí krásně herecky zraje. Má v sobě vnitřní napětí a opravdovost, která chvílemi dovede krásně zamrazit.

V představení najdete ještě celou řadu dalších postav, a každá z nich by si zasloužila samostatné zastavení. Vývoj všem postav vlastně nezačíná ani nekončí, můžeme nahlédnout jen do určitého úseku jejich příběhu. Zaujaly mne všechny a je mi skoro líto, že se nestihnu zmínit o všech, ať už je to třeba Miroslav Hruška, který v roli truhláře bojuje se svým strachem vytvořit něco tak ideově obrovského, čím je kulatý stůl rytířů, nebo výborná muzikantka Réka Derzsi v trojroli Hanny, paní Biseny a slečny z Astolat. Za zmínku jistě stojí i herecký výkon Evy Leimbergerové, která ztvárňuje Elainu, matku Lancelotova syna.

Sira Agrawaina a krále Cornwallského představuje Jan Bursa, kterého možná budete znát především jako stepaře z představení Kudykam, kde ztvárnil jednoho z Šumichrástů. I zde dostal prostor nejen jako herec, ale i jako pohybový poradce s dámskou částí souboru nacvičil do Merlina skvělé taneční číslo, kde ženy stepují na forbíně a evokují tak zvuk jedoucího vlaku.

Jednajících osob je v představení mnoho, a každá má své přesné místo. Snad proto nemají postavy žádné alternace. Herci jsou se svými postavami natolik srostlí, že každá tvoří jednolitý celek od osobnosti herce, kostýmu přes charakter postavy až po její nezastupitelné místo ve hře. Obsazení jiného herce by nejspíš působilo rušivě a zdá se mi, že celá hra by byla najednou „někde jinde“.

Z děje představení vám mnoho neprozradím. Ne že bych nechtěla, ale je to něco, co se slovy vyjádřit nedá. Představení stojí na pocitech, a v těch se musí každý divák zorientovat sám. Děj – mnohokrát zpracovaný a známý příběh krále Artuše – není až tak podstatný, je "jen" jakousi kostrou, na které představení drží pohromadě. Je zpracován velmi volně a chvílemi zachází do jiných dějových zákoutí, než by člověk čekal. Důležité jsou v představení emoce, které vyvolává.

A je na každém divákovi, jak hluboko je ochoten se do nich ponořit, které z nich si vybrat a které nechat být, neboť každá z nich brnká na jinou strunu složité lidské osobnosti. Které struny necháme v sobě rozeznít? Bude to jen jedna struna nebo celý orchestr? Rozbouří to hladiny našich strachů ve znepokojujících disharmonických akordech, donutí nás to k zamyšlení se nad svým životem, vyvolá to touhu něco změnit? Nebo to probudí pocit radosti z neuchopitelné krásy? To je na každém z vás… Představení Merlin: Zrození vám k tomu dává dostatek příležitostí. Rozhodně to stojí za to zkusit.

Tvůrčí tým: 

Osoby a obsazení:

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW

Přidat komentář

Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions