Musicalnet.cz

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Creative Commons License
Email Tisk

Bluesový hrom buší na dveře

Jazzový muzikál Thunder Knocking On The DoorV létě minulého roku se náš kolega, muzikant Jan Soukup podíval do Saint Louis a do New Yorku. Požádali jsme ho, aby se s námi podělil o zážitky z muzikálu, který na své cestě zhlédl.

Pro muzikálového nadšence je oblast okolo Times Square zvaná Theater District asi tím, čím je mešita v Mekce pro pravověrného muslima. Ovšem nejen v Mekce jsou mešity a nejen na Broadwayi se v New Yorku hraje divadlo.

Na pomezí Grenwich Village a Soho v Minetta Lane Theater už sám název představení slibuje (o)hromný zážitek - Hrom buší na dveře. Z vývěsek u pokladny se ještě před vstupem do sálu pro zhruba 300 diváků dozvídáme, že nás čeká show oslavující blues v jeho podstatě a všech jeho formách.

Máme lístky za 45 $, ale vzhledem k tomu, že středeční odpolední představení není vyprodané, jsme přesazeni do přízemí na sedadla za 65$. Kytarový souboj dvou jazzmanůVítá nás oponou nezakrytá scéna v jejímž popředí je zařízení kuchyně a obýváku černošské rodiny z Alabamy, za nimi přes celou scénu malba delty Nilu s kusem Rudého moře a delty Missisipi (poznáte ji podle toho, že je to tam napsáno), obě oddělené trojúhelníkovým prázdnem (snad má připomínat pyramidu), které vyplňuje pódium pro kapelu, stylizované do verandy jižanského domu.

V programu se dočtu, že obě delty a pyramidu a skromně zařízenou domácnost a vůbec všechno, co se bude dít, spojuje jedna věc: základní tvůrčí síla. (Moc jsem tu spojitost nepochopil a dostal jsem pocit, že se autoři snažili hledat kořeny blues a afroamerické kultury vůbec, jenom začali hledat o pár set mil vedle…) Sál se zatím zvolna naplňuje a my Obsazení muzikálu Thunder Knocking On The Doorsi můžeme naplno vychutnat pocit, jaké je to být rasovou menšinou. Černoška po mé levici zabírá jak svoje sedadlo, tak i část toho mého. Snažím se to brát tak, že jsem za ně stejně nezaplatil plnou cenu…

Přichází pětičlenná kapela (dvě kytary, basa, bicí a klávesy) a vzápětí se objevuje na scéně i všech pět herců. Začíná se úvodem (Prologue), v němž se pětice sólistů střídá ve vyprávění příběhu, který nás uvádí do děje a poněkud snad vysvětluje ony dvě delty a další nejasnosti. I když polovině textů upřímně řečeno nerozumím, od prvních tónů je zřejmé, že jsme se ocitli ve vybrané muzikantské společnosti a také že půjde opravdu o zábavu. Hudba a zpěv je strhující, zapomínám na delty a věřím zpěvákům úplně všechno; každé slovo, každou hlásku a každý tón. Je to jako modlitba - nemusíš jí rozumět, ale musíš jí věřit.

Leslie Uggams jako vdova DupreeováPublikum začíná spontánně tleskat, když se svého partu chápe evidentně hlavní hvězda představení, Leslie Uggams (vdova Dupreeová), ostřílená broadwayská harcovnice ověnčená celou řadou nominací, cenou Tony a také cenou Emmy za účinkování v TV. Její mezzosoprán (odhaduji jen podle barvy, protože hlasové rozsahy všech zpěváků se nekryjí s běžně používanými normami) zní ze všech pěti hlasů nejvíc "muzikálově". To se také naplno projeví ke konci představení v písni "Willing To Go", kde to rozbalí se vší parádou a předvede všechny polohy svého zjevně školeného, leč školou nezkaženého hlasu.

Další držitel ocenění Tony, Chuck Cooper (dvojrole bratrů Dupreeových - v prologu ještě coby předčasně zesnulá bluesová legenda Jaguar Dupree sr.) dává jasně najevo, že kromě svého gospelového barytonu zvládá poměrně s přehledem i hru na elektrickou kytaru. Ta mimochodem vypadá skutečně stylově, skoro jako by si jí sám vyrobil - viz obrázek. Držitel ceny Tony Chuck CooperKrátká, úsporná sóla skvěle kontrují jeho zpívaným frázím. Duch velkého bluesmana se pak vrátí na scénu ještě jednou, a to před závěrem, v písni "Take On The Road", a sklízí potlesk na otevřené scéně za svůj pěvecký výkon.

Kapela odvádí skvělou práci. Výborně napsanou hudbu hraje naprosto přesně. A co je snad ještě důležitější, velice citlivě doprovází sólisty. Její dynamický rozsah se pohybuje od solidního forte až po skutečně nejjemnější pianissimo. Muzikanti někdy hrají až tak potichu (zejména při podkresu mluveného slova), že je slyšet drnkání strun elektrických kytar… To vše je umocněno dokonalým zvukem. Hudba zní pouze z hlavních reproduktorů a neburácí přímo z pódia, jak je tomu zvykem u nás, což je dáno tím, že muzikanti mají odposlech pouze přes sluchátka (zjevně se jich nikdo neptal, jestli jsou ochotni vzdát se svých oblíbených pódiových zesilovačů) a bubeník je zavřen v plexisklové kukani (to bylo u nás naposledy k vidění v inscenaci Vlasů).

Chuck Cooper a Leslie UggamsVšech pět hlasů zní přímo z jeviště, prakticky bez použití mikroportů! Na ty přijde řada jen v krajním případě, kdy kapela opravdu zabere. Ale i pak je vokály slyšet víc naživo, než přes aparát. To, co se u nás běžně nedaří, totiž dát ze známých sólistů dohromady aspoň trochu ladící sbor, je tady naprostou samozřejmostí. Když těchhle pět lidí začne zpívat dohromady, zní to jako jeden nástroj o mnoha hlasech, jako varhany v kostele uprostřed Harlemu, kde se pastor Feelgood a jeho gospelový sbor snaží obrátit na cestu víry zbloudilé černé ovečky.

Z hudebního transu mě vytrhává první dialog: Ve srovnání s naprosto přirozeným a dokonale uvolněným zpěvem je herecký projev protagonistů strnulý a nepřesvědčivý. To, co se line, bych očekával na Jiráskově Hronově. Ovšem, soudě podle zvučných jmen v programu, je to zřejmě norma, podle jaké se v Americe podobné divadlo Michael McElroy jako Jaguar Dupreehraje, takže nezbývá, než se s tím smířit.

S písní Big Money zaútočí zejména na ženskou část publika Michael McElroy (Jaguar Dupree), zde rock'n'rollový rebel, vracející se na chvíli do rodného domu. Dobře vypadá, skvěle zpívá a ještě ke všemu výborně tančí. Dámy opravdu šílí. Rychlost s jakou dokáže vibrovat zadkem, by mu mohla závidět leckterá orientální tanečnice. Když tytéž vibrace předvede čelem k publiku, má to v kapse. Tímhle trikem mě sice neosloví, ale o to víc si mě získá v písni "Way Down on the Inside" svým vyprávěním o tom, jak slyšel zpívat kytaru lidskou řečí, což předvede takovým způsobem, že jsem mu pravdivost těch slov ochoten zbaštit.

Peter Jay Fernandez v roli ThunderaPeter Jay Fernandez (Marvell Thunder) je oním HROMEM, který vtrhne do Dupreeovic domácnosti s úmyslem pokořit při "souboji" ve hře na bluesovou kytaru potomky Jaguara seniora, s nímž před lety podobné klání prohrál. Nastoupí razantně s písní "Stranger Blues", načež zvolní so popového duetu "See Through Me", aby mohl později opět přitvrdit v B.B.kingovském sóle "Even When You Win, Sometimes You Lose". Občas vytáhne i foukací harmoniku, na kterou hraje velmi slušně.

Kytarový souboj v druhém jednání je jedním z nejdramatičtějších okamžiků představení a člověk má skoro pocit, že v něm jde opravdu o život. P.J. Fernandez i jeho soupeř v tomto případě hru na kytaru jen markýrují. Jejich dublérem je jediný bílý muž v ansámblu sedící nenápadně v kapele na verandě a mě napadá: "ti běloši mají tuhle muziku ale vážně v krvi" :-)

To nejlepší ovšem přijde nakonec: Půvabná, ne víc Marva Hicks (vpravo, hraje Glory Dupreeovou) s ostatními kolegy z muzikálunež pětadvacetiletá Marva Hicks (Glory Dupreeová) je panu Hromovi v onom kytarovém klání nebezpečným soupeřem a ve dvou duetech pak víc než důstojným partnerem. Je stylizována do nevidomé dcery paní Dupreeové a hraje ji tak, že to vypadá jako by si inscenátoři pro tuhle roli vybrali skutečně slepou dívku. Poprvé vytáhne drápky v duetu na konci prvního jednání a od té chvíle její výkon stále graduje. Na začátku druhého dějství se v rock'n'rollové vypalovačce "I'm back" nechá slyšet, že je zpátky a rozhodně nemá v úmyslu jen tak odejít. To v zápětí dokáže v kytarovém souboji - "That Ain't Right", kde s přehledem převálcuje pana Hroma a ještě o stupeň výš je následně v popově laděném duetu "Rainmaker" (tato píseň by mohla docela klidně bodovat v US Top 40). Aby toho nebylo málo, patří jí ještě poslední skladba představení "Moving On". To už běhá mráz po zádech: jako bychom rázem měli před sebou Arethu Franklin v nejlepších letech obdařenou navíc nesporným talentem jak hereckým, tak pohybovým.

Když jsem si pak v programu přečetl, s kým jsme měli to potěšení, vyšlo najevo, že tahle mladá dáma má za sebou coby sborová vokalistka turné se Stevie Wonderem, Michaelem Jacksonem, či Leslie Uggams a Chuck Cooper v civiluWhitney Houston, dále jednu z hlavních rolí a celou řadu menších v několika televizních seriálech, včetně kultovního Star Treku, účinkování v broadwayských i off-broadwayských muzikálech a třešničkou na dortu je pak její "Top 10 Hit" v žebříčku časopisu Billboard - "Never Been in Love Before".

Show končí happyendem, jak je ostatně v Americe dobrým zvykem i nutností. Po dlouhotrvajícím závěrečném potlesku hraje kapela ještě poslední skladbu pro odcházející diváky. Zůstávám ještě v sále když hudebníci začínají balit svoje nástroje a pomalu mi dochází, že právě tahle atmosféra je ten důvod proč jsem do New Yorku přijel a proč se tam snad ještě někdy vrátím.

Thunder Knocking on the Door:
libreto: Keith Glover
hudba a texty: Keb’ Mo’ a Anderson Edwards
dodatečně přidaná hudba a texty: Keith Glover
scéna: Eugene Lee
kostýmy: Toni-Leslie James
světla: Natasha Katz
zvuk: ACME Sound Partners
hudební supervize: Linda Twine
hudební režie: George Cadwell
režie: Oskar Eustis
místo: Minneta Lane Theatre, New York

Jan Soukup

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW
Přidat komentář
Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions
 
Sdílej na Facebooku

Creative Commons

Creative Commons License
Photo & text by Michal Škvor & team Musicalnet.cz is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License. Based on a work at www.musicalnet.cz

Certifikace

Tyto stránky jsou archivovány v systému Národní Knihovny v projektu

 STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR


Musicalnet.cz

Copyright © Michal Škvor & team, 2004 - 2024 pro Musicalnet.cz. Všechna práva vyhrazena. Fotografie ani články nelze používat na jiných webech bez písemného svolení autorů.
Joomla! je svobodný software šířen pod GNU/GPL licencí.