Stará láska nerezaví, říká se. A plzeňští inscenátoři známé operety z pera Emmericha Kálmána jsou toho živým důkazem. Vévodkyně z Chicaga byla na plzeňské scéně poprvé uvedena již krátce po svém vzniku, v roce 1929 a sklidila obrovský úspěch. Době válečné a totalitní bohužel "Lady z Nového světa" příliš neimponovala, a tak není divu, že se z divadelních prken raději stáhla. Ovšem dnes po kulatých osmdesáti letech znovu ožívá na jevišti Velké scény Divadla J. K. Tyla a o jejím "comebacku" se mohli první diváci přesvědčit již na generálce v pátek 27. února.
Úkol nového inscenování osm desetiletí starého díla si na svá bedra naložil režisér Roman Meluzín, který za pomoci zkušeného překladatele Michala Prostějovského upravil původní texty a dialogy Julia Brammera a Alfreda Grünwalda do modernější podoby. Nebyla to bezesporu práce nijak jednoduchá. Přizpůsobit celé dílo dnešnímu divákovi tak, aby neztratilo nic ze své hravosti, kterou zdědila po své známé starší sestře Čardášové princezně, vyžadovalo velkou dávku umu a představivosti. Obojího měli, zdá se, inscenátoři dostatek, a tak se i mladší generace může nechat nerušeně zavést do pozoruhodného světa neznámé země.
Příběh Vévodkyně z Chicaga nás přivádí do tajuplné Sylvárie, království kdesi v Evropě, kterému vládne mladičký princ Sandor Boris. Svatba s jeho sestřenicí princeznou Rose Marie je na spadnutí, ovšem finanční problémy obou rodin a vzájemné sympatie na úrovni spíše sourozenecké lásky je přinutí své plány raději přehodnotit. Do této nerozhodné doby přijíždí se svou početnou výpravou mladá bohatá dáma Mary Lloyd a působí v poklidném prostředí jako tornádo uprostřed města. Chce na Starém kontinentě ukořistit něco, co za peníze lze jen těžko koupit a vyhrát tak nad svými stejně movitými přítelkyněmi.
Mary se v baru neplánovaně seznámí se Sandorem, jenž se jí ovšem představí jako princův pobočník. Do jejího oka padne jak on, tak i sylvarský palác, který prý není na prodej. Mary ho ale chce a její nabídka je více než štědrá. Finanční injekce celé zemi v podobě šesti miliónů dolarů je velmi lákavá a navíc potřebná, a tak princ Sandor souhlasí a odhaluje před Mary i svou pravou totožnost. Palác je přestavěn na zábavní klub, Sylvárie alespoň na čas zachráněna a počáteční antipatie hlavních hrdinů se pozvolna vytrácí. Zda se Mary podaří získat i srdce Sandora, po kterém velmi touží, však není otázkou peněz. A nic na tom nezmění ani příjezd jejího otce Mistra Lloyda.
Hlavní roli zhýčkané mladé milionářky na páteční generálce téměř bezchybně vystřihla Radka Sehnoutková (druhá alternace Pavlína Senič). V jejím podání Mary hýřila energií stejně bezstarostně jako penězi svého tatíčka, pevně šla za svými cíly a dovedla citlivě ukázat i svou lidskou, romantickou stránku. Pěvecky jinak výborný výkon čas od času kazily příliš vysoké party, které znemožňovaly divákům zřetelně vyslechnout obsah písní. Byla také obrovská škoda, že se její zpěv, stejně jako pěvecké umění jejích kolegů, chvílemi utápěly v poněkud hlasitém orchestru i sboru.Jako sylvarského prince Sandora měli diváci možnost vidět Aleše Voráčka (v alternaci s Alešem Brisceinem). Na jeho výkonu zřejmě není co vytknout. Jeho rozpačitost při jednání s Mary vzbuzovala u diváků nezištný soucit; zpupnost a pevnost jeho rozhodnutí naopak veliký respekt. Sebevědomě proplouval jak jednotlivými tóninami všech partů, tak i po jevišti a la tanečním parketě v rytmu valčíku, jazzu i čardáše. V jeho podání postava šarmantního prince skutečně ožila.
Zuzana Krištofová-Kolářová coby Sandorova sestřenice Rose Marie neměla příliš prostoru vyniknout, ovšem v těch málo výstupech, dá se říci, zazářila. Jedna z úvodních scén, v níž si stěžuje Sandorovi, že si ji kvůli jejímu šišlání nikdo nevezme, patřila bezpochyby k nejvtipnějším v celém představení. Stepařské sólo s pobočníkem Miss Mary navíc svou živelností a energičností trhlo nohou nejednoho diváka.
Velmi úsměvným momentem byl také duet Bojatiče (Jiří Untermüller) a Perolina (Roman Krebs), premiéra a ministra financí sylvárského království, kteří coby cirkusoví klauni v písni "Nemějte nás za tupce, víme, co je korupce" perfektně parodovali aktuální politickou situaci a chování našich volených zástupců. Choreograficky i pěvecky bezchybný výstup. Jinak ovšem platili za pěkný párek přelétavých podvodníčků, které bylo velmi snadné k něčemu přesvědčit. Stačilo jen zamávat před očima tučným šekem. Samozřejmě vše pro zachování a prosperitu Sylvárie.Neméně důležitou a bezesporu nepřehlédnutelnou postavou byl i pobočník Mary Lloyd Mister Bondy. Roli tohoto bodrého amerického mladíka na generálce ztvárnil Bronislav Kotiš (alternuje Vlastimil Korec). Zpěvem sice bohužel příliš neohromil, ovšem po herecké a taneční stránce předvedl skutečně jeden s nejlepších výkonů. Ve svém zářivém obleku, se slunečními brýlemi po ruce a žvýkačkou v puse roztočil kolotoč americké zábavy ve staromódní Sylvárii a svými žoviálními hláškami přiváděl nejednoho "domorodce" k šílenství. Srdce princezny Rose Marie si jimi však získal.
V dalších rolích se představili například Miloslav Mourek coby Mister Lloyd, ztělesnění typického zaoceánského úspěšného podnikatele se splněným americkým snem, nebo Miro Grisa jako sylvarský král Pankrác XXVII., který svou zálibou v hazardních hrách přivedl svou zemi téměř na pokraj bankrotu.Spletitý příběh jako stvořený pro stříbrná plátna se paradoxně odehrává na pozadí zcela jednoduchých kulis. O jejich tvorbu se postaral Jaroslav Milfajt a svůj úkol zvládl lépe než na jedničku. Bílé, svíticí mini jeviště uprostřed scény, k němuž vede několik schůdků, se mění dle doplnění střídmými závěsnými stěnami s okny a průchody na taneční parket přeplněného budapešťského baru či vstupní halu sylvarského paláce. Skromnost dekorací příjemně podtrhuje barvitost hudby a tanečních výstupů.
Lehkým "šlápnutím vedle" se žel bohu zdá být promítání doplňkových animací, které měly dokreslovat emocemi nabité i lehké, vtipné písně. Dokumentární záběry ze 30. let minulého století, vystřižené filmové scény, staré reklamy či pouze dobové fotografie vypadaly opravdu vkusně a zajímavě a ozvláštňovaly probíhající scény. Dále použité kreslené plakátky, animované postavičky pochodujících mažoretek, padající dárečky či poletující srdce však působily kontraproduktivně a význam výstupů, jež doprovázely, spíše snížily než obohatily. Někdy je zkrátka velmi moudré řídit se pravidlem "Méně je více".
Co se týče choreografie, rozhodli se ji inscenátoři svěřit Pavlu Strouhalovi, zkušenému tanečníkovi a choreografovi, jenž se v plzeňském divadle J. K. Tyla podílel již na přípravách amerického muzikálu Chicago. Ani tentokrát nezklamal. Podařilo se mu velmi pěkně skloubit prvky všech prezentovaných tanců, takže se diváci mohli v jednom čísle kochat západním charlestonem, slowfoxem i maďarským čardášem. Company v podání plzeňského baletu předváděla tu a tam i vskutku nevídané, originální kreace, při kterých zůstával rozum stát. Na druhou stranu se však chvílemi zdálo, že ostřílený choreograf poněkud přecenil síly hlavních aktérů, kteří pak při složitých tanečních výstupech působili nejistě a trochu amatérsky.
Vezme-li se to kolem a kolem, připravili současní inscenátoři dílo bezpochyby hodné zhlédnutí, které má šanci oslovit i dnešní mladou generaci. Vévodkyně z Chicaga skvěle vystihuje rozdíly mezi Starým a Novým kontinentem. Rozdíly v tanci, v chování i v samotném chápání tradic a jejich významu. Dnešnímu pojetí se také podařilo podtrhnout prvky, které dělají tuto operetu velmi aktuální, a tak vnímavý divák může během sledování představení nalézt spoustu paralel k současné situaci a k americko-evropským vztahům.
Komentáře k článku